Rozhovor pro Zázraky MEDICÍNY

Rozhýbejte děti, než bude pozdě

Děti v České republice trpí nadváhou. Ovlivňuje to jejich tělesné, ale i duševní zdraví a důsledky si mohou nést po celý život. Čekat, že si s tím poradí samy, nebo že jim „někdo“ pomůže, by bylo krátkozraké. Pomoct jim musíme především my – jejich rodiče.

Ptala se Eliška Černá

Cesta ke zdravému životnímu stylu je už docela dobře prošlapaná a kdo po ní chce jít, má slušnou představu, kde začít. Před malými dětmi však leží celá řada překážek, které dospělí mnohdy neřeší, a to včetně těch, které vycházejí z rodinného prostředí. Jak je poznat, jak se s nimi vypořádat a jak své děti naučit žít aktivní život, ukazuje projekt „6 hodin“, o kterém jsme si povídali s jeho metodičkou Blankou Jeřábkovou.

Na začátku 90. let trpělo obezitou nebo mělo nadváhu 10 % dětí. Jak jsou na tom děti s obezitou dnes?

Téma bohužel není pro vedení státu příliš aktuální, takže se nesnaží získávat data ani s problematikou něco ploš-
ně dělat, což je z odborného hlediska alarmující. Poslední data, která máme, jsou z rozsáhlého průzkum mezi
1 500 pediatry a sbírala se v průběhu i po odeznění hlavních vln současné pandemie. Vyplývá z něj, že téměř každé třetí dítě v ČR trpí obezitou nebo nadváhou. Nejrizikovější skupinou jsou přitom děti v předpubertálním věku, mezi 11 až 13 lety. V této věkové skupině se téměř blížíme k hranici každého druhého dítěte. Jsou to přitom problémy, ze kterých už dítě pravděpodobně nevyroste. Pokud má dítě mezi 5 až 10 lety nadváhu nebo je obézní, bude je mít z 80 % i v dospělém věku. Na to se nabalují další rizikové faktory, kdy děti s obezitou mohou trpět metabolickým syndromem a ve 30 letech být vážně ohroženy infarktem myokardu nebo ischemickou srdeční poruchou.

Kdy ještě mluvíme o nadváze a kdy už o obezitě?

V medicíně nebo ve fitness se rozdíl mezi nadváhou a obezitou určuje pomocí body mass indexu (BMI). Na děti ale není dobře aplikovatelný, protože ony se rychle vyvíjejí, a výraznou roli zde hraje také pohlaví. Nadváha je stav organismu, jsou to kila navíc, která dítě nosí. Ta ho sice limitují, ale zdravotně neobtěžují. Kdežto obezita je nemoc.

Jak se projevuje?

Lidské tělo je uzpůsobeno k tvorbě zásob. Člověk kdysi hladověl, a tak si tělo ukládalo živiny na horší časy –
a tuto vlastnost má i dnes. Když se ale uloží moc tuků, mluvíme o obezitě, která s sebou nese další nebezpečné komplikace: metabolické poruchy, cukrovku, vysoký krevní tlak, kardiovaskulární nemoci a další. U obézních dětí je velký problém, že stále nemají vyvinutou kostru, pořád rostou, a když mají 10 nebo 20 kilo navíc, je to ohromný nápor na pohybový aparát. Můžete si to představit, jako kdyby neustále nosily těžkou krosnu a nemohly ji nikam odložit.

Obezita tedy děti zasahuje více než dospělé?

Kila navíc jsou u dětí náporem nejen na fyzickou stránku, ale i na duševní. Děti s nadváhou mívají mnohem menší se- bevědomí a jinou míru odhadnutí vlastních schopností. Poznáte to třeba tak, že si stahují tričko přes partie, za které se stydí, když s nimi mluvíte. Obézní děti pak mívají poruchy spánku, poruchy nálad, jsou často dušné, jakákoliv fyzická námaha jim působí velký problém.

Poznám jako rodič pouhým pohledem dítě, které má problém s nadváhou?

Dítě s nadváhou je jednoduše oplácané nebo v horším případě zkrátka tlusté. Má tukové polštáře kolem břicha, na pažích, nebo má podbradek a podobně. Když dítě stojí, mívá často propadlá kolena a ploché nohy, což způsobuje dlouhodobá váha navíc, která na nohy působí. Stejně tak mívají děti bolesti zad, hrby a obecně se jim bortí tělesná stavba.

Jakou roli v nadváze/obezitě u dětí hrají rodiče?

Vysokou, téměř stoprocentní. Rodič je klíč. Obezita a kila navíc nejsou obrazem daného dítěte, ale špatná vizitka rodičů, kteří to nechali zajít příliš daleko. Často za tím stojí zaneprázdněnost rodičů, laxnost nebo i nevědomost.

Před výkonem je v pořádku dát si něco sladkého, například chleba s marmeládou, ale po výkonu sáhněte spíš po bílkovinách, zdravých tucích a zelenině.

Co všechno k nadváze dětí přispívá?

Z 50 % je to dáno genetickou predispozicí. V genetické informaci totiž máme dva milníky, a těmi jsou fyzický stav rodičů v době početí a fyzický stav matky v době porodu. Genetickou informaci, kterou dítěti v době početí dáváme, si nese celý život. Neznamená to ale, že když jsou rodiče tlustí, musí být tlusté i dítě. Spousta lidí se na tloušťku svých rodičů jen vymlouvá. S nadváhou totiž vždycky můžete něco dělat a vždycky je dobré se hýbat. Ze zdravotního hlediska platí „better fit and fat than slim and unfit“, to znamená, že trénovaný člověk s pár kily navíc je na tom zdravotně mnohem lépe než netrénovaný hubeňour. Raději být tlustý a fit než hubený, nesportovat a nebýt fit. Nadváhu dál samozřejmě silně ovlivňuje strava, vyšší kalorický příjem než kalorický výdej. Je to nezdravá, nepestrá, kaloricky velmi bohatá strava na úkor minimálního pohybu dítěte.

Je skvělé, když se aktivnímu životu svých dětí věnují sami rodiče, ne vždy na to však mají vzhledem k pracovním a jiným povinnostem dostatek času a energie; v lepším případě tráví zdravým pohybem víkendy, v týdnu je proto vhodné, aby dítě navštěvovalo nějaký sportovně zaměřený kroužek.

Jak by měla vypadat ideální strava předpubertálního dítěte?

To je otázka na samostatnou přednášku, ale ukážu vám to na jednom příkladu. Děti 12 let plus by měly denně sníst 250–400 g zeleniny, nejlépe čerstvé. Abyste si to uměli lépe představit, tak malá krabička cherry rajčátek je 250 g, 400 g je například okurka a dvě papriky nebo rajče. Když tohle množství rozkouskujete do tří až čtyř jídel, už to přece není tak těžké. Ideálně by každá svačina měla obsahovat cukry, tuky, bílkoviny a vlákninu. Vždycky kousek zeleniny a ovoce, něco z mléčných výrobků, ať už sýr, nebo kelímek jogurtu. Bílkoviny dítě potřebuje, aby dobře fungoval pohybový aparát. A potom něco, co ho zasytí, škroby, složené sacharidy, jako je například celozrnná houska.

Stačí to?

Také je dobré mít nějaká pravidla. Není potřeba dětem úplně zakazovat bonbony nebo zmrzlinu, ale mělo by platit, že před výkonem může být sladké, po něm už nikoliv. Čili je v pořádku snídat sladké – cereálie, marmeládu apod, ale večer už se mu vyhnout. Raději sáhnout po bílkovinách, zdravých tucích a zelenině. Například u nás doma máme pravidlo, že když má dítě po večeři hlad nebo na něco chuť, ví, že dostane trochu jogurtu nebo sýra, okurku nebo mrkev. Znají hranice a neloudí pak sladké.

Je na místě nasazovat u dětí s nadváhou nějaké diety?

Pokud už dítě nadváhu má, je určitě potřeba přistoupit k nějaké úpravě stravy, ovšem jen pod odborným dohledem. Nejlepší je nechat dítě diagnostikovat a poradit se s odborníkem, jak změnit celkové domácí klima. Vždy totiž měníte návyky celé rodiny, ne jen obézního dítěte. Mění se nejen stravování, ale i volnočasové návyky celé rodiny. Jak říkal Komenský, dětičky jsou opičky, opičí se po rodičích, nabírají jejich názory i návyky, a pokud chci změnit něco u svého dítěte, musím to změnit i u sebe. Myslím, že to byl obezitolog Zlatko Malinov, který říkal, že skoro všechny obézní děti jedí samy. Takové rodiny se pak učí jíst u stolu společně, připravovat jídelní plán a zatahovat děti do přípravy jídel. Když dáte dítěti k večeři celozrnný chleba s nízkotučným sýrem, a sami si dáte pizzu, mine se to účinkem. Z mého pohledu je zapojení dítěte do vaření jedna z nejlepších věcí. Ještě se mi nestalo, že by dítě nesnědlo jídlo, do kterého pomáhalo nastrouhat mrkev nebo nakrájet brambory, navíc si vše samy vyzkoušejí.

Co dál kromě stravy hlídat, aby rodiče předešli obezitě u svých dětí?

Určitě energetický výdej. Světová zdra- votnická organizace (WHO) doporučuje u dětí minimálně sedm hodin týdně fyzické aktivity, hodinu denně. Započítává se do toho veškerý pohyb, ať už jízda na kole, na in-linech, nebo i aktivně strávený čas na hřišti, či cesta do školy, pokud dítě jde intenzivní chůzí. Pouze při pravidelném pohybu sílí svaly, tělo se správně vyvíjí a nedochází k ukládání tuku.

Jak jste přišli na to, že šest hodin je ta správná norma? Není mi jasné, proč se škola počítá jako jedna hodina.

Ve škole jsou sice dvě vyučovací hodiny tělocviku, ale reálně je to 45 minut minus čas, než se děti převlečou
a začnou cvičit. Dohromady jsou to většinou dvě půlhodiny týdně, a proto je zbylých šest hodin v rukách rodičů. Projekt 6 hodin má za cíl pomoct rodiči těch 6 hodin naplnit, například videoinspirací, co dělat s dětmi venku, kdy stačí vzít šišku, klacek nebo švihadlo a začít. Projekt začínal v době pandemie, takže máme hodně nápadů, co dělat doma. Dál vymýšlíme aktivity na výletě. Neradíme, kam jít na výlet, ale jak to udělat, aby se dítě zabavilo a neremcalo. Když si cestou zahrajete na bombu, na potopu nebo na krokodýla, tak bude cesta děti bavit. Rodič je klíč ke společnému zážitku.

Je projekt jen web s videi, nebo má i jinou formu?

Prvním pilířem jsou zmíněná videa, nápady a sociální sítě. Druhý pilíř se zakládá na radách, kde najít pro děti kroužky. Zjistili jsme, že rodinám scházejí informace o náročnosti kroužků a jak vypadají, jestli se na něj dítě hodí, jak jsou drahé co do příspěvků či vybavení, co se čeká od dětí i od rodičů, jestli děti čekají zápasy, a pokud ano, zda o víkendu, a jak to ovlivní volný čas celé rodiny. Tuto část budeme na webu spouštět během léta. Dalším pilířem je motivace dětí pomocí různých kvízů, soutěží a výzev. Provázejí jimi sportovní hvězdy jako například fotbalista David Lafata, basketbalista Jiří Welsch či maratonkyně Marcela Joglová.

Cílí projekt i mimo rodinu?

Poslední pilíř se zaměřuje na firmy a jejich zaměstnance. Mluvíme s různými společnostmi o tom, jak vyjít vstříc rodičům dětí, kteří kvůli práci nemají čas na společné sportování. Dobře přijímaná je půlhodina týdně, o kterou může jít zaměstnanec z práce dřív, aby strávil čas pohybem se svými dětmi, nebo pořádání firemních rodinných sportovních dnů. Faktor „well-being“ zaměstnanců je pro firmy tak důležitý, že to často vítají. Chystáme se také zaměřit na psychologii dětí – jak pracovat s tím, že se například dítě bojí něco přeskočit, jak ho podpořit ve sportování.

Jak důležité jsou pro děti idoly a vzory úspěšných sportovců?

Úspěšní sportovci mají na sociálních sítích množství sledujících a mezi nimi jsou i děti, takže rozhodně stojí za to propojovat sport se známými tvářemi. Jsou to lidé, kteří něco dokázali svou pracovitostí, věnovali svému cíli spoustu volného času a děti u nich vidí, že ke svému úspěchu nepřišli přes noc a že ani jim nemusí jít všechno napoprvé. Doba je zrychlená, všechno máme hned, ale se sportovním úspěchem to tak prostě není a musejí přijít pády, aby se člověk mohl zvednout a jít zase o kus dál. I my úspěšné sportovce využíváme, natáčíme s nimi rozhovory a cvičení, které dáváme na sociální sítě. Mluví v nich i o tom, co jim sport dal.

Je dobré nenechat se odradit a nabízet dětem různé sporty, než si najdou ten svůj?

Určitě, ale zároveň je důležité mít nastavená pravidla. Když chce dítě chodit na nějaký sport a vy za kroužek zaplatíte, mělo by dochodit aspoň ten jeden půlrok a až pak přejít k dalšímu. Doporučuji vyzkoušet obojí: individuální i týmové sporty. Za ta léta jsem vypozorovala, že komunikativní dítě, které se bez problému seznamuje, rádo baví své okolí a věci organizuje, se cítí právě v kolektivních sportech jako ryba ve vodě. Ten správný sport však musí mít jednoho společného jmenovatele – musí ho bavit, chodit tam rádo a chtít ho dělat.